Všichni jsou to prima chlapci...

Vězeň Karel G. si právě odseděl 15 dní v mnichovské věznici pro mladistvé a je propuštěn na svobodu. V kanceláři mu vracejí občanský průkaz, dostává propouštěcí lístek a potvrzuje vrácení svého osobního majetku. Karel G. ukradl buřt, v opilosti zavinil nehodu a rozšiřoval nacistické letáky. Za tyto tři delikty ho soudce odsoudil kromě dvou týdnů vězení ještě k pokutě 1 500 marek.
Dvacetiletý vězeň se však loučí s vězením jako hrdina. Venku za bránou ho již čekají čtyři jeho kumpáni s rukou zdviženou k nacistickému pozdravu a volají: "Sieg Heil!"
Karel G. je Skinhead.
Tohle anglické slovo, které znamená "holá lebka", zná od 29. května 1985 skoro každý. Byli to právě angličtí Skinheads, kteří vyvolali na bruselském stadiónu při evropském fotbalovém poháru krvavé srážky a zavinili smrt 39 lidí.
Skinheads se objavují jako ochrana na všech akcích pořádaných neonacisty a vyvolávají rvačky s demonstranty protestujícími proti fašistům. Naposled na sebe upozornili v předvečer Štědrého dne: ubili šestadvacetiletého Turka Ramazana Avci k smrti. Karel G. je přesto rád Skinhead. Násilí je jeho životní filozofií a smrtelné oběti bere jako pracovní úrazy.
Společnými znaky Skinheads je vyholená lebka, tetování na pažích, dole zahrnuté džíny a těžké vojenské boty - jejich hlavní zbraň. Turek Ramazan Avci byl pravděpodobně ukopán k smrti. Nepřátelé Skinheads jsou Turci, Židé a všichni "leví". Jejich přátelé jsou ostatní Skinheads, hlavně ti z mateřské země tohto hnutí z Velké Británie. Tam si nechávají také vytetovávat do kůže orly, růže, hady a různá fantastická monstra, protože to v Británii dělají lépe a je to levnější. Společně se svými druhy z Londýna, Liverpoolu a Birminghamu se účastní pitek a rvaček s barevnými.
Jejich hlavní zábavou doma v Německé spolkové republice je "fackování Turků". Po práci se sejdou v hospodě, vypijí patnáct či dvacet lahví piva s rumem a vyjdou do ulic. Když potkají nějakého Turka, obstoupí ho a začnou ho fackovat.
Mnichovští Skinheads nemají žádnou spolkovou místnost. Na jejich schůze přichází pravidelně policie, a proto se scházejí raději v úzkém kroužku o dvou až pěti lidech. Účast na demonstracích si domlouvají telefonem a o nedělích a svátcích se pravidelně setkávají na fotbalových stadionech.
Karel G.: "Nemáme žádné zvláštní podmínky pro přijetí, zkoušku odvahy nebo něco takového. Jenom oblečení a krátké vlasy musejí souhlasit. Kdybychom jednou vyšli do ulic, tak by se tady v Mnichově i v jiných městech doprava zastavila. To by viděli, kolik nás je a že nejsme pouhá čísla v jejich statistikách. Všem by se nám vedlo lépe, kdyby u moci byli fašisté. Dělali by to lépe než kdysi. Staří nacisté neznali džíny ani koka-kolu. Ti dnešní jsou jako my, poslouchají stejnou hudbu a baví je stejné věci."
Karel G. pochází z rozvedeného manželství a dnes žije u svého devětašedesátiletého otce. Když se ho zeptáte na přátele jeho syna odpoví: "Všichni jsou to prima chlapci..."

Podle zahraničních materiálů zpracoval DZ

Zdroj: Dikobraz r.1987