Holohlavci, to jsou pane chlapci...
Gerhard Kromschröder, STERN, Hamburk

V posledních letech nacházejí neonacističtí politikové v západní Evropě nadšené příznivce mezi ultrapravicovými skinheads (doslova holými lebkami). Jsou to mladí lidé, kteří se narodili až několik let po válce a jejichž představy o "strachu a bídě" třetí říše jsou mnohdy značně mlhavé. Přesto však nehodlají upustit od svého idolu, i když ten už je více než čtyřicet let mrtev. Podobizny Adolfa Hitlera a vlajky s hákovým křížem uchovávají jako vzácné relikvie, zdraví se nacistickým pozdravem - a hlavně: jsou rasově nesnášenliví. Některí skinheads sice pocházejí z neutěšených sociálních poměrů, ale ani nezaměstnanost nemůže ovlivnit jejich násilnícké chování, stejně jako neexistuje ospravedlnění pro liknavý postoj oficiálních míst vůčí vzmáhajícímu se neonacismu.

Londýn. Hezké nedělní odpoledne. Vmísil jsem se mezi pochodující členy Nacionální fronty. Lebky mají vyholené, na sobě bundy amerického letectva, kšandy, vyrolované džínsy, na nohou těžké šněrovací boty s ocelovými cvočky značky Doc Martens. V rukou nesou skinheads britské vlajky a skandují své heslo: If you´re white - you´re allright. If they´re black - send´em back! (Jestliže jste běloši - je to v pořádku. Jestliže jsou černoši - pošlete je zpátky.) Řvoucí kolona mě smýká s sebou pryč z Hyde Parku do vnitřního města. George, jeden z holohlavých, mi vnucuje leták s následujícím textem: "Musíme bojovat za nacionální revoluci." George mně - údajnému soukmenovci ze západního Německa - vysvětluje, jak by to tu mělo vypadat: "Proti barevným, kteří zaplavují naši zemi, nám pomůže jenom jedno - násilí!" S lebkou zapálenou do ruda se dere kupředu. Žerď nyní svírá jako obušek. Na Oxford Street jde proti nám černošská rodina, která si prohlíží výklady. Otec v trenčkotu, matka v korektním kostýmku, syn v moderní kombinéze, dcerka s pečlivě zapletenými copánky. Moji společníci začnou náhle přerývaně vykřikovat: "Uh-Uh-Uh-Uh." Polekaná rodina před řvoucím davem honem odbočuje do jedné z postranních ulic. "Vy zasraní negři, mažte zpátky do pralesa," říka kdosi vedle mně nenávistně. O kousek dál je celá tlupa opět na nejvyšší míru rozčilená. "Podívej se na ty podlidi," říka George, který se opět ocitl vedle mně, a ukazuje na skupinku mužů v tmavích oblecích, s černými klobouky a dlouhými pejzy. Jsou to ortodoxní židé. Skinheads začínají vykřikovat do tlampačů: "Židi do plynu." Někteří z nich se snaží se zdviženými pěstmi vybočit z průvodu. Mezitím však přicházejí policisté, kteří odvádějí zmatené muže v tmavém do bezpečí domovního vchodu. Pochod holohlavců končí shromážděním v jednom sále. Představenstvo Nacionální fronty tvoří dobře oblečení muži s motýlky a tvrdými límečky. Hovoří šéfideolog tohto hnutí, sedmadvacetiletý Nick Griffin: "Nejsme žádní teroristé. Bojujeme typickými britskými zbraněmi: holínkami, pěstmi a kameny." Následuje frenentický potlesk, podupávání a vyřvávání sieg heil. Pak mluví předseda fronty Martin Wingfield: "Nechci vidět žádné velké řvoucí skupiny, nýbrž malé nenápadné hloučky, které nečekaně udeří." O něco později se pak s dvanácti skinheads potuluji nočním Londýnem. Jsou mezi nimi i dvě děvčata, s lebkami stejně vyholenými, která jdou kousek před námi. Na Trafalgarském náměstí odbočují do jedné z postranních uliček. Jsou to Lal a Andrea (ta druhá je Němka z PorúŘí, která už několik let žije v Londýně). Najednou z uličky, kam zašly, zazní volání o pomoc. "Čaply někoho," říká kdosi. Vidím, jak děvčata fackují dva Pákistánce, kteří se brání, a holohlavci na ně křičí: "Nechte naše ženy na pokoji." Děvčata se smíchem ustupují a zatímco vesele tlaskají do dlaní, jejich přátelé cizince bijí. Údery pěstí a kopanci je srážejí k zemi. Oba ve smrtelné úzkosti volají o pomoc. Andrea křičí: "Zatracený ksindl, oddělejte je všechny." Když se Georg zapotácí, využijí Pákistánci příležitosti, zvednou se a dají se na útěk. Jsou mrštnější než skinheads v jejich těžkých botách. "Příště vás zabijeme," volá za nimi George. Takovéto potyčky se v Anglii nazývají Paki Bashing (mlátení Pákistánců). Tato metoda je vlastní ultrapravičáckým skinheads po celé západní Evropě. V Německé spolkové republice se tomu říka "mlácení Kanaků" (Kanaken-Klatschen). V Hamburku padli těmto praktikám za oběť dva Turci. V Londýně jsem tedy vstoupil do agresivní hnědé subkultury západoevropských skinheads, která se rozšírila od Atén až po Severní Irsko. Všude se seznamuji se zfanatizovanou mládeží a muži, kteří stojí v pozadí toho všeho. Ve Španělsku jsou skinheads sdruženi v nacistické organizaci Cedade, v Norsku nacházejí útočiště u Nordiska Rikspartiet (Norská říšská strana), v Rakousku u Akce nové pravice. Také neonacistické strany, které se dostaly do některých západoevropských parlamentu, sázejí na mladé rebely - v Itálii je to Italské sociální hnutí - národní pravice, ve Francii Front Jeana-Marii le Pena (viz 100+1 ZZ č. 14/84) a ve Švýcarsku odnože Nacionální akce. V Německé spolkové republice se organizují ve Svobodně německé dělnické straně (FAP) a v Nacionálně demokratické straně Německa (NPD). Hlavním městem "hnutí" je ale Londýn. Zde také vznikla koncem šedesátých let jakási antikultura bělošské dělnické mládeže, která se spojovala s rovněž nezaměstnanými černošskými mladistvými, prostřednictvím pouličních gangů protestovala proti establishmentu dospělých. Projevilo se to i na jejich hudbě, která začala spojovat měkké rytmy reggae s tvrdým rokenrolovým soundem. Tyto časy však už dávno minuly a většina anglických skins byla odváta na pozice krajní pravice a s nimi i jejich hudba. Dnes je to úderný pochodový rock s texty asi stejně poetickými, jako byly projevy v Říšském sněmu: Race and nation (Rasa a Národ) či Europe awake (Evropo, vzbuď se). Jdu na návštěvu k Mathewovi Morganovi, zvanému Mad Mat, Pomatený Mad, který napsal text k Rase a národu: "Věřím v bílou rasu, zvláštní rasu, jež stojí na stupni nejvyšším." Mat bydlí v třiadvacetiposchoďovém mrakodrapu ve východní části Londýna. Páchnoucí výtah, ohmatané dveře s mnoha zámky. Otvírá mi jeho matka. V přeplněném obývacím pokoji dostávám anglický čaj. Třicetiletý Mat způsobně sedí na židli. V jeho úzkém pokojíku se však z něj stává chlapík jako vystřižený z galerie "hrdinů" SA. Ukazuje mi své tetování. Na prsou má napsáno Nacistický skin a Walhalla. Vpravo je hákový kříž s nápisem "Adolf Hitler 1933-1945". Vypráví mi o svých zkušenostech z vězení - dostal čtyři roky za krvavé přepadení černocha. Ukazuje dřevený hákový kříž, který vyřezal ve vězení, ze skříně vyndává Hitlerovy podobizny a vlajky s runovými S. Pomocí plechovkového piva, jehož má stohy vyrovnány hned vedle skříně, se propíjí nezaměstnaností. Potom vstane, otevře okno a se vztyčenou pravicí řve do noci heil Hitler. Text k Rase a národu napsal Mat pro Skrewdriver, téměř kultovní hudební skupinu anglických skinheads. Dříve to byla kapela rebelantských punků, ale za vedení Iana Stuarta se postupně dostala zcela na pozice Nacionální fronty. Skrewdriver našla své následovníky po celé západní Evropě. Tak například ve Švýcarsku je to skupina Blut und Ehre, v NSR Böhse Onkelz a v Západním Berlíně Kraft durch Froide. V písni Tvůj boj stojí: "Skinhead se jmenuje cesta, kterou si zvolíš, ta ti dá sílu k přežití. Budeš bojovat a budeš vítězit. Budeš ty svině zabíjet, zabíjet, zabíjet..."

Brusel. Úděsná přízemní budova mládežníckého centra. Vystupuje tu holohlavec Manu se svou skupinou La Polka des Rats (Krysí polka). Sešlo se tu přes sto skinheads, někteří jsou z nSR. Tančí se pogo - tanec bez žen. Holohlavci se v kruhu drží za ruce, pohupují se, vyskakují proti sobě. Pro Charlyho, který sem přijel s delegací FAP z Kolína nad Rýnem, končí zábava neslavně. Připletl se do cesty Thurovi, šéfovi bruselských Skinheads a ten ho - povzbuzen pivem a hudbou - zbil. Výsledek: krvácejíci nos a rozšklebená rána na čele. Wilfried utírá svému zřízenému kamarádovi krev a říká: "Je to bída, když se máme mlátit mezi sebou, radši bychom se měli soustředit na Kanaky." Poněkud stranou stojí dvaadvacetiletý, v Bruselu žijící Angličan Jon Middleton, napohled holohlavec jako všichni ostatní, ale přemýšlivejší: "Nejdřív jsem také věřil na bílou vlnu, ale pak jsem si uvědomil, že celý ten rasismus je hloupá, člověka nedůstojná filozofie. Dneska už mě nikdo nedonutí, abych zdvihl pravici k nacistickému pozdravu." Ostatní se odpadlíku Jonovi vyhýbají.

Brest. Sedmadvacetiletý mechanik Bebert je z města na francouzském atlantickém pobřeží a je zpěvákem skupiny Brutal Combat. Hrdě vypráví o útocích své skupiy a jejích fanoušků na barevné spoluobčany: "Někteří z nich už zůstali ležet v krvi na ulici," chlubí se. A vysvětluje přednosti vizáže holohlavců: "Naše oblečení nám slouží k sebeobraně. Vlasy máme krátké, aby nás za ně nemohl nikdo chytit. Proto také nosíme velice úzké kalhoty. A na kabátech a košilích žádné límce. Když nemáš límec, tak tě za něj taky nikdo nemůže chytit. A boty, s kterýma zkrátka můžeš dávat pořádný kopance." Vyholení jako Bebert jsou i tři další členové Brutal Combat. Jenom její manažer Gael Bodilis nosí řádný účes. Před dvěma lety byl také ještě dohola, ale od té doby, co se stal tajemníkem Le Penovy mládežnické organizace Front National Jeunesse, snaží se pusobit seriózněji. "Taková je dohoda se stranou," vysvětluje. "Oficiálé nemá Front National se skinheads nic společného. Ale samozrejme, že spolupracujeme." Všech pět mužů nejsou žádní outsideři, všichni pracují v oblasti, která patří k francouzské námořní základně v Brestu. Dva jako mechanici, dva jako tesaři a jeden jako hlídač.

Paříž. Na stadiónu v Saint Germain přeplněném skinheads potkávám Oliviera Debiona, spíše zdrženlivého jednadvacetiletého studenta práv - vyholená lebka, letecká bunda, šnerovací boty. Po skončení zápasu honí před stadiónem ještě s dvěma kamarády Marokánce, kterému se našťestí podaří nalézt útočiště ve vchodu do hotelu. Olivier plný vzteku říká: "Za to si vezmem do parády nějakou negerskou hospodu." O něco později sedíme v jeho pokoji "vyzdobeném" Hitlerovými podobiznami a vlajkami s hákovým křížem, v domku jeho rodičů na předměstí Colombes. Poprvé slyším píseň francouzské skupiny Evilskins, která má název Cyklón B: "Vůdce se vrátil, znovu naplníme pece, rozvineme ostnatý drát a dokončíme cyklón B - sieg heil, sieg heil, sieg heil." Olivier přiznává, že hudba skinheads se mu vlastně vůbec nelíbí. Raději poslouchá německé pochody a vojenské písně z doby třetí říše. Ty si dokáže pouštět celé hodiny. Stále znovu pouští mně a svým dvěma kamarádům videokazetu s filmem Joachima Festa Hitler - jedna kariéra. Z německého textu nerozumí ani slovu, ale "ten muž tady," říká, "ten se mi dostal pod kůži - tím, jak se pohybuje a vůbec vším. Taky tím, jak dokázal zatočit se židy." Když mu pak dávám různé otázky, zjišťuji, že o třetí říši vůbec nic neví. "Nikdo mi ji nezoškliví," říká ale dál trucovitě a natahuje si na rukáv pásku s hákovým křížem. Spolu s Olivierem a jeho dvěma přáteli navštěvuji kancelář fašistické organizace L´Oeuvre française. Zdraví se zdviženou pravicí. Asi šedesátiletý Frédéric nám vykládá: "Demokracie je židovský vynález, my věříme na roli vůdce. Evropa musí být bílá až po Kavkaz - jak už to chtěl Hitler." S takovýmito hesly nachází v mladých neonacistech zanícené posluchače. A tak pokračuje: "Nepovažujeme se za stranu, nýbrž za hnutí kádrů, jehož lidé sedí už i na nejvyšších policejních místech." Ukazuje nám barevné kresby, na nich křivonosí židé ovládají město "Parizalém", a karikatury černochů s tlustými pysky, kteří si pochutnávají na bělochovi. Všechny tyto malůvky jsou dílem neonacistického kreslíře Alcazara, který pracuje i pro časopis policejního sdružení Fédération Profesionelle Indépendante de la Police. Holohlavý Olivier chce jít také, až dostuduje, k policii.

Bazilej. Tichá vilová čvrť s pěstěnými předzáhradkami. Když zazvoním, zve mě Eric Weber rychle dovnitř: "Honem, nebo sousedi budou říkat, že je tu zas nějaká nacistická slezina." Slušně oblečený dvaadvacetiletý mladík nevypadá na první pohled na to, že by měl něco společného se skinheads. Pracoval však jako dopisovatel mnichovských Německých nacionálních novin, v Paříži se krátce sešel s Le Penem. Od roku 1984 je poslancem parlamentu basilejského kantonu za nacionální akci. Tato strana se mu však zdála "příliš měštácká a málo bojovná", proto založil "Lidovou akci proti velkému počtu přistěhovalců a cizinců v naší vlasti". Pomáhají mu švýcarští skinheads, které sdružuje Nová nacionální fronta. S nimi se také dostal do basilejského parlamentu. Za pokřiku "Nechceme žádné turecké svině" rozhazovali před diváckou tribunou letáky s heslem "Švýcarsko Švýcarům!" Jeden leták dáva Weber také mně. "Bohužel nemužeme otevřeně říci, co opravdu chceme." Myslí na branná sportovní cvičení s holohlavci, "kterým chybí vedení", jak se domnívá. "Když pak přece jenom vyhoří nějaký útulek pro pristěhovalce, překvapí mě to," směje se. S Weberovými stoupenci se setkávám na nádraží v Bruggu v kantonu Aargau. Nová nacionální fronta je tu zastoupena dvaceti muži, z nichž jeden hraje na foukací harmoniku Píseň Horsta Wessela. Je to delegace, která tu čeká na skinheads z Frankfurtu nad Mohanem. Vlak přijíždí. Vztyčené pravice a řvání sieg heil. Kamarádi z NSR s sebou přivezli jako dárek říšskou válečnou vlajku a basy piva. Stěžují si, že na hranicích jim švýcarští celníci zabavili samolepky NPD a FAP. "Ale základní materiál je přece jen tady." Tím myslí právě pivo. V bytě lesního dělníka Benniho ve vesnici Mellingen se dnes večer mají všichni zpít do němoty. Vůdcem aargauských holohlavců je Thomas Richner, jemuž se kvůli jeho buclatým tvářím přezdívá Křeček. "Jsme nacionálně socialistické hnutí," vysvětluje mi, "a protože politici proti těm kanackým sviním nic nepodnikají, musíme to zkrátka udělat my." O tom, že "jedná", svědčí to, že zatím bylo proti němu vzneseno šestnáct obvinění, těžkým ublížením na zdraví počínaje a nedovoleným držením zbraně konče. Hostitel Tony předvádí žasnoucímu publiku své zbraně - má desítky pušek a pistolí. Jeden z Němců se vrávoravě chápe winchesterovky, rozráží okno, řve: "Vylez ven, ty zasranej Turku!" a mačká spoušť. Naštěstí není zbraň nabitá. Ve čtyři hodiny ráno se všichni válejí po pokoji totálně opilí.

Atény. Zdejší skinheads mají alkohol zakázán. "Ta věc tě ohlupuje a vede k takticky nevhodnému jednání," říká Jorjos Gavril, dvaadvacetiletý šéf zdejších skinheads zvaný Hate (Nenávist). Na pravé ruce má vytetovány hákové kříže a runová S. Je to svalnatý klacek o hmotnosti bratru 95 kilogramů. Každý den minimálně dvě hodiny vzpírá. V kopcích na východě města se cvičí boj zblízka a zacházení s holemi a noži. Jorjos drží svou skupinu pevně v rukou. Velí padesáti mladíkům. Akce své "gardy" plánuje s vojenskou přesností. Ukazuje mi plán přepadu. Je to skica, na níž jsou zachyceny tři restaurace, kde se schází levice. "První dvě jsme přepadli jen na oko, aby se tu soustředila policie. S tou třetí jsme to pak už měli jednoduché." Vtrhli tam s baseballovými pálkami a kovovými tyčemi, rozmlátili nábytek a mnoho hostů zranili, některé těžce. Jorjosova taktika zní: "Udeřit a zmizet." Tak už jednou byla v budově komunistické strany umístěna výbušnina, na Akropoli byl přepaden černoch, jeden punk byl v noci zmlácen. Policie dosud ani jednoho holohlavého pachatele nedopadla. Jorjos je členem britské Nacionalistické fronty. Londýn navštěvuje několikrát do roka. Když se v prosinci 1984 setkal v Aténách Jean-Marie Le Pen s předáky strany EPEN, dělal mu Jorjos se svými hrdlořezy tělesnou stráž. "Chránili" ho před levicovými demonstranty. "Facky padaly jedna radost," říká Gavril spokojeně. Teď se připravuje na noční akci. Je domluven, že se sejde se svými kumpány přesně o půlnoci v parku na ulici Stadiou. Aby se dostal do správné formy, dopřává si několik úderů do boxerského míče, který má ve svém pokoji před vlajkou a hákovým křížem, a něco hudby. Vyhrává si píseň Evil skupiny 4-Skins. Ta opěvuje pouliční šarvátky, krásu zpřerážených rukou a nohou a nádherný pocit rozbít někomu obličej. Deska dohrála a Jorjos s klackem pod bundou táhne do ulic, připravený na další noc dlouhých nožů.

Zdroj: 100+1 ZZ #18/86