Historie Skinheads

Tato kniha je fotografický pohled na "skinheads" z východní části Londýna (East End). Když jsem začal tvořit tuto knihu v létě 1980, nevěděl jsem o východních londýnských "skins" nic. V té době byly dveře londýnských hospod a klubů před nimi pevně uzavřeny. Jediný zbývající klub "Squires" (Vladykové) přes vodu v Carfordu zavřel přesně, když jsem začal s knihou. Jediným místem, kde se scházelo velké množství "S" pravidelně, byl výstižně nazvaný salón "The Last Besort" (Poslední útočiště) vedle Petticoat Lane.
Skins, kteří tento salón navštěvovali každou neděli a většinu týdne, byli částí znovunavrátivšíchse skins. Styl se původně vytvořil v roce 1966 z různých prvků, které pak v kombinaci vytvořily jeden silný definitivní styl v roce 1967. To pokračovalo, vyvíjelo se a dospívalo do roku 1972, kdy se tento styl ztratil při vzniku nových kultů mládí.
Tyto stránky jsou určeny jako průvodce vzniku hnutí a k popisu typických skinheads z let 1967-1972. Lidé, s kterými jsem mluvil a kteří byli skins v té době, projevili takovou tvrdost a vášeň pro svůj styl, že tyto stránky byly napsány proto, aby bylo učiněno zadost lidem, pro které jsou "S" nepříjemným a divným prvkem mládí.
V padesátých letech se poprvé v poválečné Velké Británii objevil odlišný styl či kultura mladých. V té době přijala část pracující mládeže za svou "uniformu" dlouhé "edvardovské" a úzké kalhoty. Byli známí jako teds (Teddy boys) - pásci, potápky, emani - oblečeni podle edvardovské módy. Byli oddáni rock and rollu, byli podivně učesaní s patkami a esíčky pečlivě napomádovanými na čele. Chovali se jako skupina oddělená od konvenčního života. Na začátku šedesátých let byli nahrazeni tzv. mods a jejich protějšky "rockery". Skins se objevují jako zvláštní skupina v roce 1967 díky jejich odlišnému oblečení a zjevu, druhu hudby, kterou mají rádi a tvrdému agresivnímu chování.
Každá následující věková skupina se chce ustanovit jako nezávislá od svých předchůdců. Člověk se ztotožňuje se svými spolužáky, spolupracovníky, ale ne se svým "starším bratrem". Při vytváření vlastního stylu přijali určité části stylu mods, zkombinovali je s částmi pracovního oděvu, vypůjčili si něco od západoindických černých (tak se říká přistěhovalcům z karibské oblasti) a stali se "skinheady".
Styl skinheads je elegantní, čistý a tvrdý. Je to precizní uniforma, která určuje identitu. V počátcích roku 1964 člověk poznal mods - kteří připomínali skinheads tím, že měli krátce ostříhané vlasy tím, že měli krátké ostříhané vlasy, nosili košile značky Ben Sherman a levisky. Mods se nakonec rozdělili do dvou odlišných skupin. Jedna skupina - tzv. umělecká škola či módní mods - vyvinula způsob oblečení, který stále více oslňoval, zatímco druhá - tzv. tvrdí mods či gang mods - se přeměnila na skinheads. Fanatické dodržování detailů u mods se stalo důležitým prvkem i u skinheads.
Mladí lidé, kteří tento styl vytvořili, zaměnili jemné a lehce ženské znaky "umělecké školy mods" a hippies za oblek, který měl více souvislostí s jejich původem pracující mládeže. Potřebovali oděv, který se neroztrhá v běhu, který zůstane vyžehlený a úhledný a který je odliší v davu. Těžká bunda, armádní zeleň, těžké pracovní džínsy, pracovní obuv a kšandy splňovaly tuto potřebu. Okované, vysoké, naleštěné boty se staly průkazem identity i určitou zbraní - dokud nebyly zakázány na fotbalových utkáních.
Třetí zdroj skinheads byli moderní západní Indové z vnitřních částí města jako Lambeth nebo Brixton. Bílí a černí se volně smíchali v tančírnách a klubech. Spojovala je společná láska k tanci a hudbě. Černá mládež byla známa jako Rude boys - Rudies (Rozbouření hoši). Vídávali jsme je stát na rozích v Brixtonu oblečené v jejich dlouhých černých kabátech, které se později staly crombies skinheads, s krátkými kalhotami, ze kterých koukaly bílé ponožky v černých polobotkách. Dívali se na svět černými panoramatickými brýlemi pod tralaláčky nebo špičatými krempami klobouků. Jejich chladný opovržlivý postoj k cizincům, jejich styl a sounáležitost v tančírnách vzbuzovaly respekt a byly obdivovány jejich bílými současníky.
I když typický obraz skinheads jsou vysoké boty a kšandy, oblečení se večer měnilo, když skinheads šli do tančírny nebo do klubu. Zatímco denní oděv byl volný a těžký, šaty na večer byly dobře střižené a drahé. Oblek od Dormeuila, petrolejově modrý a červený dvoubarevný oblek nebo jemný mohérový oblek byly šaty, které každý skin chtěl mít, ale jen pár si to mohlo dovolit. Cílem bylo přezářit každého v tančírně. Vázanky s jehlicemi dávaly vyniknout drahým oblekům. Hedvábné kapesníčky zabezpečené špendlíkem byly nošeny v náprsní kapse obleku či bundy.
Styl skinheads se rozšířil ve fotbalových klubech a tančírnách. V době, kdy si ho všimly sdělovací prostředky, byl již dobře zaveden. Mezi fanoušky londýnských klubů Tottenham, West Ham, Chelsea bylo mnoho skinheads a brzy dali svou existenci znát fanouškům soupeřů. Ian Walker si vzpomíná, jak viděl 4000 skinheads na fotbale v roce 1968: "Všichni měli seprané levisky, jako kravatu uvázané šátky a krátce ostříhané vlasy. Vypadali jako armáda, když šli po zápase do 'akce'!"
Mimo oblečení je i účes důležitým indikátorem toho, kdo jste a ke kterému klubu patříte. Váleční šmelináři, teddy boys i mods měli odlišný účes. Tvrdí mods začali s krátce ostříhanými vlasy v roce 1964 a tento účes převzali i "S", čímž vzniklo jméno, které si sami dali - "buráci" (pozor! další význam slova peanut je v americkém slangu bídný, ubohý) i další jména jako citróni, špiónské špalky a bezhlaví. Názvu skinheads už bylo použito za druhé světové války, ale sestřih "S" není ježek, který je krátce zastřižen po stranách a ležící na vrcholu hlavy. Délka střihu je řízena tloušťkou zarážky na holicím strojku. Jsou čtyři zarážky, kde číslo 1 dává nejkratší vlasy a číslo 4 nejdelší. V sestřihu by měla být pěšinka z čela koruny. Opět tento styl byl okopírován od "západních Indů", kteří ho používali jako část jejich vlastního stylu účesu. Některé sestřihy byly kratší než číslo 1 a měly "tmavé" stíny, ale v té době to nikdy nebylo dohola. Protože dlouhé vlasy byly znakem hippies a ztroskotanců, dalo se očekávat, že hnutí antihipies přijme krátké vlasy. ale krátký sestřih má i jiné výhody. Když se perete, mají krátké vlasy výhodu, neboť soupeř za ně nemůže chytit. Další výhodou je snadné mytí a česání. Nevadí při práci. Kníry a plnovousy byly na "S" vidět velice zřídka. I holení bylo povinné a strniště nebylo přijímáno. Nicméně někteří "S" měli dlouhé kotlety až ke spodní čelisti.
Účes se časem měnil. V počátcích byl účes "rozumně" krátký, pak přešel do módy sestřih č.1, takže "S" vypadali téměř plešatí. Ke konci roku 1969 se vlasy prodloužily a vzniklo nové jméno tzv. "suedeheads" (což je totéž jako skinheads). Tito měli vlasy dlouhé nejméně 4 cm. Vlasy byly starostlivě ošetřovány s pěšinkou na straně a pečlivě učesány. V roce 1971 vzrostly vlasy až k límečkům a poslední fáze byly vlasy ulízané. Jméno vzniklo z celkového vzhledu a z jisté podobnosti s botami bez ozdob. Ačkoli ulízaní se naprosto nepodobali svým skinheadským předchůdcům, byli to stejní chlapci, kteří pokračovali v módě.
Obecně řečeno, krátké vlasy jsou veřejností připisovány trestancům, vězňům v pracovních táborech a armádě. To bylo přesně ono mínění, kterého chtěli "S" dosáhnout.

HUDBA

Je těžké si představit kult mládeže bez vlastního typu hudby. Hudba slouží jednak k identifikaci a sjednocení členů skupiny, jednak k zábavě. Teds měli rock and roll - nazývaný některými americkými duchovními "ďáblovou hudbou". Mods měli soul - The Motown sound a beatovou hudbu. Pro začínající skins bylo nutné získat svou hudební identitu. Učinili to přijetím jamajské hudby, kterou si černí z jihovýchodu Londýna přivezli ze své domoviny. Tato hudba byla populární mezi Rude boys. Na Jamajce vznikl nový hudební styl odlišný od jazzového rytmu a bluesové hudby Severní Ameriky. Tato hudba má neustále se opakující jednoduchý tep. Nazývali ji lepkavou, hýžďovou a šlapací. "Tak lepivá, že ji můžete hodit na zeď a ona tam zůstane viset."
Byla známá jako ska, modrý beat (Blue beat) nebo skálopevná (Rocksteady) a společně jako reggae se tato hudba hrála většinou reprodukovaně, málokdy živě v tančírnách a zábavních místnostech jihozápadního Londýna a severozápadního Kentu, jako jsou "Daylight Inn" (Denní zájezdní), Three Tuns (Tři kádě), Lord Palmerstone a Ram Jam Club v Brixtonu. Mods již v této hudbě byli a skins ji přijali za vlastní. Na tuto hudbu se výborně tancovalo a skinheadi výborní tanečníci, i když jako ploužáky tancovali raději soul.
Hudba reggae nebyla organizována jako populární komerční hudba velkých skupin a jejich napodobovatelů. Hrálo ji málo bílých hudebníků. Reggae se hrálo na diskotékách ze zvukových zařízení, která zdůrazňovala rytmus. Zájem byl soustředěn na hudbu, nikoliv na skupinu. Diskžokejové přidávali hlas k původně instrumentálním skladbám, které pak byly nahrány jako další verze téže desky. Dva diskžokejové spolu soutěžili v klubech, když překřikovali hudbu.
Nahrávalo se v malých studiích a cena byla nižší než u komerční hudby. Harry Hawke tvrdí, že to byl cíl "S" oddaných hudbě, aby měli nejnovější vydání desky a hlavně tzv. bílé nálepky - což je označení zkušebních vzorků - kopie nahrávek. To byla známka "S", který zná svoji hudbu. Známější soubory té doby - The Maytals, The Upsetters, The Skatellites a The Ethiopiens.
Bílá mládež se připojila k černým, kteří již byli fandy této hudby. Reggae byla hudbou chudáka a její náměty byly získány v ghettech Trenchtownu na Jamajce. Skladba "54-56 To je mé číslo" je například odkazem na vězeňské číslo. Písničky mluví o pití, drogách, neprávu a bojujících vyděděncích, některé jsou prosté milostné písně. Tato oblast nebyla středem zájmu komerční produkce a pro umělce nebyla atraktivní.
Producenti nové hudby většinou začínali jako zvukaři a začali vyrábět desky určené speciálně pro tanec. Různě pojmenované tance přicházeli a odcházeli a lišily se v jednotlivých klubech.
Živý, nervózní rytmus reggae byl skiny přijat a později vznikly i původní skinerské nahrávky. "Skinheads Moonstomp" (Měsíční stomp skinů) z roku 1969 je pravděpodobně nejznámější. Vybízí skinheads: "Chci, aby se všichni skinheads postavili na nohy, dali své brases dohromady, natáhli na nohy boty a dali mi kus toho starého měsíčního stompinu!", ale byl to těžký pokus uspokojit skinheadský trh. Další desky určené přímo skinům byly také dost ubohé.
Dobré desky vyžadují více zkušenosti než jen stompovat dokola. Aby se na ně celou noc tancovalo, vyžadovalo hodně energie a činorodosti. Energie se získávala z "blues" (amphetaminy), protože se běžně tancovalo od soboty do neděle.
Další import z Jamajky byl rastafarianismus, což byl mystický kult založený na korunovaci Haille Selassiese za krále Etiopie a týkající se pádu bílé koloniální rasy (Babylón). Hudba rastas byla tzv. "dub reggae" (tůň, kaluž, synchronizace) s těžkým pomalým rytmem méně vhodným pro tanec. Postupně se stalo hlavním druhem hudby černých, kteří opustili reggae skinů. Dub reggae má náměty pojednávající o pádu Babylónu, které jsou otevřeně nepřátelské bílému světu. Pojednávají o takových rastafariánských pojmech, jako je Jah nebo ganja (marihuana), což nebylo v záběru skinů. Spojení skinů a černých ve společné hudbě skončilo.

ZÁBAVA

V době, kdy pozornost sdělovacích prostředků byla soustředěna na hippies, "síly květin", mystiky a hromadné soulože, pracující třída skinů přijala agresivní formu chování v souladu s "tvrdou" uniformou jejich bot a šlí.
Skinové se vášnivě zajímají o kopanou. Zvyšující se komercionalizace této hry zatemnila její původ jako hry pracující třídy a pomohla vytvořit situaci, kdy se násilí stalo v kopané obecným. Kluby zažívaly toto násilí od počátku šedesátých let. Zlepšené finanční poměry pracující mládeže v šedesátých letech umožnily vytvoření velkých skupin pohyblivých fanoušků. Na chování fanoušků reagovaly fotbalové kluby zvýšeným dohledem nad nimi a jejich soustřeďování do oddělených částí hlediště. Byly vystaveny speciální ohrady s ostnatými dráty. Klub Arsenal měl vlastní "vězení" a povídalo se, že jeden klub má podzemní místnosti, kde jsou nezvládnutelní fanoušci dáváni do řetězů zapuštěných ve zdi. Tato opatření jen zvyšovala napětí konfrontace, upevňovala kult a pocity vzájemnosti fanoušků.
Fotbal byl hlavní událostí týdne. Nabízel všechno vzrušení a dobrodružství s "tvými kolegy", možnost ukázat fanatickou loayalitu "tvému klubu", dokázat tvoji tvrdost a získat obdiv "tvých přátel". Střety s policií a fanoušky protivníka, účast při rituálním zpěvu, skandování na zeleném trávníku společně s možností opít se a bláznit, poskytli jistý pocit moci a vzrušení, které normálně pracující mládež nemá.
Poněvadž fotbal byl chápán jako bitva, bylo přirozené použití zbraní. I když někteří skini tvrdili, že jsou tak tvrdí, že žádné zbraně nepotřebují a neexistovalo žádné standardní vybavení zbraněmi (např. břitvy u teddies či řetězy od kol u "grebes"), používali na fotbale a při jiných příležitostech různé zbraně.
Zpočátku to byly okované špice pracovních bot, které dokázaly spolehlivě vyřadit protivníka. Policie to velice brzy zakázala (jako útočnou zbraň), hlavně v případech, kdy na špičkách bot byly kovové hroty, a tak musely být nalezeny jemnější zbraně. Tak zvaná Millwallská cihla byl novinový papír tak dlouho skládaný a stlačovaný, že vytvořil obušek. Kovový hřeben se zašpičatělou rukojetí je další příklad, jak lze vytvořit zbraň, která nevzbudí pozornost policie. Kovem ozdobené řemínky od hodinek, naostřené mince, hvězdy Kung Fu se spilovanými hranami také patřily do této kategorie.
V roce 1969 byla epidemie vrhání šipek a cepů na rýži, které se nesměly brát na fotbal. Sloužily při pouličních rvačkách společně s žiletkami sevřenými mezi prsty nebo vsazenými do podrážek bot. Pro uschování zbraní byly do obleků všívány tajné kapsy. zajímavou zbraň měli fanoušci Midlandu, tvořila ji kovová důlní helma se štítkem nabroušeným tak, že tvořil ostří.
Výzbroj je samozřejmě součástí rituálu a úkryt před policií je součástí hry.
Malou zbraní v boji proto fanouškům protivníka byla barva ve spreji. Nápis: "Totenham Skins vládnou, OK?" na každém rohu Západního města odrazoval protivníka a oslavoval vaši sílu.
Skins hlavně chránili svoje teritorium. Každý skin gang - nazývaný posádka - měl svoje vlastní území, které bránil proti jiným skins a ostatním gangům. Bitky mezi skins vznikaly většinou porušením teritoria posádky. Některé posádky, například z velkých paneláků, měly až 200 členů. Jiné posádky, popsané v The Paint House, byly mnohem menší.
Způsob dopravy na rozdíl od mods nebo rockerů nebyl podstatnou částí kultu. Existovali sice skins na skútrech nebo jezdili v autech (Ford Cortina nebo Transit), ale příjemný způsob dopravy byla veřejná doprava. Když posádka vyjela do Southendu na výlet "Bank Holliday Monday", přijela na místo vlakem a šla jako jednotka k pobřeží. Když šli po ulici s dunícími botami a luskáním (což byla zvláštní manýra SS), všichni stejně oblečení a ostříhaní, vytvářeli představu síly. Chris Welch napsal: "Pohled na krátké vlasy a zvuk těžkých bot vstupujících o půlnoci do Wimpy baru nebo tančírny je důvod pro nepříjemné pocity v zádech." I když nenastaly žádné bitky, účast v takové skupině stačila. Trvalo jistou dobu, než se policie naučila odebírat skinům tkaničky od bot a někdy i šle. Odpovědí skins bylo použití "krátkého spojení" - zapínání bot ještě náhradními sponkami, které policie nepostřehla. Šle byly na ozdobu, většina kalhot držela sama.
Postoje pracující třídy z východního Londýna byly parodovány Alfem Garretem, když popisoval Warrene Mitchelta, ale jeho přísně loayalistické, antisocialistické, proticizinecké, antiintelektuální, mužsko-šovinistické mínění se zdá odrážet názory pouze přehnané pro účely komedie. Některé z těchto názorů byly v chování "S" vidět, ale tak dalece to nelze zobecňovat. Tak například díky extrovertním znakům západoindických černých a hudby, kterou hráli, nebyl mezi skiny a černými žádný antagonismus. Mnoho černých byli skinové a/nebo tvořili vlastní posádky - Kilburn Black a Kilburn Whites. Nicméně emigranti z Asie měli odlišný uzavřený způsob života a nepřijali způsoby pracující bílé mládeže.
Vnitřním oblastem města hrozila buď záplava imigranty nebo demolice a stěhování na periferii. Násilí skinů může být chápáno jako odpověď na takové změny ve společnosti. Výprasky Paki (Pakistánců) byly kombinovány s výprasky teploušů, policejních přepadových hlídek, vlasatců a studentů. To způsobovalo, že skini byli tak nenáviděni, tak se jich lidé báli. Když se sdělovací prostředky soustředily na tento projev kultu, někteří skins opustili hnutí a byli nahrazeni většími násilníky. Nebyl důvod být skinem, když vás policajti sebrali, jakmile jste někam přišli.
Posádka byla původně mužská skupina jako každý jiný městský gang, ale postupně se na scéně objevily i dívky. Protože dívky směly být prohledávány pouze policistkami, a těch je méně než policajtů, staly se užitečnými přenašečkami zbraní, žiletek atd. Oblečení dívek bylo stejné jako u mužů. Nelze rozlišit dívky od chlapců. To byla typická stížnost reportérů, když viděli novou skupinu mladých. Většina dívek, někdy nazývaných renores, nosila bennies, butod-fly red tags, bílé ponožky, laciné mokasíny nebo "opičí boty". Když móda dospívala, nosily tříčtvrteční bundy přes minisukně a síťované punčochy. Střih vlasů byl číslo 2 nebo 3, s péřovým třepením dokola. Některé měly dlouhé rovné vlasy. Kombinace síťových punčocháčů, krátkých sukní a krátkých vlasů vytvářela dojem, který byl pro pozorovatele ohromující.

ÚŘADY

Vztah k úřadům, škole a policii nebyl specifický pro skinheads, ale byl podobný jako u ostatní pracující mládeže. Být skinem nemělo normálně žádný vliv na vztahy v rodině. Matky vítaly krátké vlasy, protože přinášely méně problémů. Otcům se styl líbil, protože byl úhledný a pracovní. Na rozdíl od ztroskotanců střední třídy, rodiny skinů své syny většinou podporovaly, pomáhaly finančně a působily jako druh ochrany před školou a policií.
Policie je ze srdce nenáviděla. Podobně jako u učitelů existují jeden nebo dva dobří policajti, ale většinou člověka seberou za věci, které neudělal, aby si je pamatoval. Naštěstí pro oddělení stížností policie to skini přijímali a přijímají jako samozřejmost.

ÚCHYLKA

V zimě 1969-70 byly vlasy skinů delší, rozčísnuté pěšinkou a uhlazené. Obleky se nosily nejen večer, ale i ve dne. Polobotky nahradily vysoké boty. Šle zmizely a nastalo všeobecné nošení pásků. Výsledný vzhled připomínal mods z let 1964-65 s jejich studentským vzhledem. Přednost měl elegantní vzhled. Používali bouřky a deštníky se zaostřenou špicí. To byla doba tzv. "suedeheads".
Tradiční čistota a žádné zbytečné ozdoby - to stále platilo. V roce 1971 se vlasy opět prodloužily a dosáhly téměř k límci. Původním skins se podobali málo, ačkoliv měli zřetelně stejný původ. To bylo poslední stadium vývoje kultu. Netrvalo dlouho a na začátku roku 1972 vymizeli a přenechali místo budge gear (tj. buď ovčí kůže nebo papoušek), baggies (pytel - možná mrkváče) a flares (zvonové kalhoty) a glam rocku (zidealizovaný rock).

NÁVRAT

Styl skinheads nikdy ve východním Londýně nevymizel. Na ulicích je však v letech 1972-76 nebylo moc vidět. Dlouhé horké léto roku 1976 vidělo vznik mimořádné nové kultury - punku. V následujícím roce válčili punks s teds na King´s Road v Chelsea v sobotních odpoledních. Je zajímavé, že na obou stranách se objevili pozorovatelé z řad skins, z nichž většina byla návratem skins. Jak pozoruje Dick Hebdige, punkové potřebovali určitou podporu ve svých bitkách s teds, protože ve svém oblečení nebyli dostatečným soupeřem pro své agilnější protivníky. Následníci starých skins spíše podporovali teds, protože byli probritští a proimperiální, kdežto punkové byli protikrálovští a byli šťastni, když mohli připínat spínací špendlíky na obraz královny. Skins, kteří podporovali punky, byli novou krví, chtěli být viděni více anarchističtější a více šokující než punkové.
Noví skins při svém návratu zachovali nejextrémnější prvky starého stylu a ještě je rozšířili. Hlavy byly ostříhány dohola nebo krátké vlasy odbarveny. Někdy byl ve vlasech vybarven nápis Union Jack apod. Vrátili se vysoké boty a šle. Nenosily se obleky. Objevilo se různé tetování, i na obličeji. Veřejnost byla otravována nacistickými pozdravy. Tlak veřejnosti a teenagerů již v podstatě vedl k dohodě s punky, ale tito skins věděli, že nikdo nebude tolerovat jejich svévolné skupinové násilí.
Skins vzbuzovali dojem téměř robotizované, uniformované armády, kde útok na jednotlivce má za následek násilnou odpověď od ostatních. Obrázek skina, kterého vede policajt v poutech jasně ukazuje nápis "Made in London" vytetovaný pečlivě na čele skina, ten má zkřivenou tvář a dva prsty vztyčené proti kameře.
Skins, kteří podporovali teds, byli tradicionalisté. Obnovili se téměř přesně tak, jako bývají původní skins s jeho elegancí, elitou pracující třídy a jejich postoji. Tito lidé pronásledovali punky, jako by byli hippies střední třídy před deseti lety. Nenáviděli nové plastické skins. V Londýně byly hospody, jejichž klientela sestávala z původních skins ve věku nad 25 let, a ve kterých nikdo z nových skinů nebyl tolerován!
Někde mezi dvěma frakcemi se objevily skupiny Madness (Bláznovství), The Specials a The Selecter na deskách společnosti 2-Tone Music. Madness byla dobrá taneční skupina, která hrála staré ska a rocksteady. "Fuck art = let´s dance" (Serem na umění, pojďme tancovat), bylo nejen jejich heslo, ale možná nejlepší způsob, jak popsat pocity většiny těchto nových skupin. Byl to revival hudby ska. Obzvlášť Madness měli zpočátku velkou návštěvnost skins, ale hudební kritika nedokázala vyloučit ze svých názorů politiku. Vyzdvihla skutečnost, že někteří skins na představení byli členové ultrapravicového Britského hnutí a označila Madness za fašisty. Jedinou cestou, jak to napravit, bylo vyloučit jejich fanoušky z řad skinheads, což učinili.
Odlišnou hudbou z počátku návratu, více punkově orientovanou, představoval Jimmy Pursey a Sham 69 (podvod, švindl). Jeho výkřiky "skinheads jsou zpátky" mu zajistily publikum z řad skinů. Po vážných potížích na vystoupení Sham také odmítli své následovatele.
Vyřazení skins věnovali svou přízeň jiným skupinám: Screwdriver (Šroubovák), Cockney Rejects (Koknejští zmetci), Angelic Upstarts (Andělské výlety), Cock Sparrer (Kohoutí bojovník), a Bad Manner (Špatné způsoby). Tyto skupiny buď hráli, i když se publikum pralo, nebo jako v případě Tučného muže Donga Trendlebeho, čelní postavy Bad Manner - vyrazili mezi rvoucí se publikum a rozdělili dav sami.
Hudební časopis Garryho Bushella (Sounds) pravidelně hodnotil skupiny stylu Sham 69. O této tvrdé, rychlé a nemelodické "punkové" hudbě se říkalo, že je hudbou skins. Říkali jí "Oi" hudba. Ale po vystoupení v Acklam Hall a Southall, kde došlo k vážným nepokojům (přímý následek přítomnosti skupin a jejich fandů) už o nové skinheadské hudbě nebylo moc slyšet.
Píše se rok 1981 a návrat skins je příliš čerstvý, než aby v něm pozorovatel shledal něco rozumného. Pohled na skins, jak bojují s mods, vyvolává dojem, že nová generace zapomněla na svůj původ. Návrat není vhodné slovo k popisu znovuobjevení skins, protože těm novým byla přidělena politická role, kterou ti původní, kteří nevěřili žádné politické straně, neměli. V tomto případě "návrat" znamená nový styl, odlišný v oblékání, v chování, v postojích a ve vzhledu.

ZÁVĚR

Během dalších let jako by skinheadský styl nebyl ani vidět. Zatímco na punky lze narazit často (ačkoliv toto hnutí je prakticky mrtvo), skins potkáte zřídka. Snad je to tím, že převážná většina z nich pracuje a nejde jim tolik o pózy. Ovšem v Londýně a v britských městech tento styl nikdy zcela nevymizel. Skins už nemají své "Poslední útočiště" (obchod vedle Carnaby St. je víceméně pro turisty) a tak se objevují na koncertech skupin hrajících "Oi": 4-Skins, Max Splodge, The Business, The Gonads, The Last Resort a další. Mají ještě v oblibě hudbu psychobilly, kterou hrají skupiny jako např. The Meteors, Skitzo, Demented Are Go. Uniforma zůstává - americká letecká bunda (Bomber jacket), ohrnuté levisky a vysoké černé boty Dr. Martens. Je však nutné zdůraznit, že toto oblečení je oblíbeno také u Britů, kteří nemají se skinheads jinak nic společného (to je třeba si uvědomit, chceme-li někoho někam řadit jen podle toho, jak vypadá).
Většina skinů, stejně jako většina dělnické mládeže, je apolitická (i přes obdiv některých k polské Solidaritě - ve svých počátcích). Problém, který ničil skiny, nebyl politický, ale šlo o nepřátelství fotbalových band. A tak se hnutí "Oi" posuzovalo vzhledem k nežádoucímu chování menšiny. K britské nacionální frontě se hlásí jen skupina Skrewdriver se zpěvákem a aktivistou Ianem Stuartem.
Osmdesátá léta jsou charakterizována přenášením skinheadského hnutí na kontinent, které je bohužel často redukováno jen na fotbalové násilí a projevy nacionalismu. Evropští skinheads nedosahují čistoty stylu svých anglických předchůdců a vzorů, stejně tak jako punk a všechny ostatní subkultury mládeže, které je kopírovaly.

převzato z časopisu VOKNO č. 18 (tam to ukradli zase odjinud)