Rozhovor s Fabianem

Známý pro pár, neznámý pro zbytek, Fabian byl součástí první generace pařížských skins (Les Halles). Byl jeden z prvních, kdo podporoval La Souris Deglinguee a hneďka z kraje 80. let se podílel na několika aktivitách, zpíval a psal texty pro Bootboys, dělal ochranku na rockových koncertech, pak otevřel svůj vlastní obchod Chelsea a byl jeden z prvních prodavačů v London Styl (slavná prodejna skins hadrů v Paříži). Vždycky byl hodně do fotbalu a podporoval svůj klub, PSG. Nyní trénuje prcky z jednoho týmu na předměstí. Je oddělen od scény a dovede se podívat objektivně zpátky a říci, co se kdy dělo (politika, násilí...). Fabian je velmi hovorný, má "mnoho vzpomínek, než se mu vejde do hlavy" a strávili jsme u něj dva večery, když jsem dělal toto interview a vždy jsme museli přestat, jelikož už bylo hodně pozdě.

Předtím než jsme začli nahrávat tohle interview, bavili jsme se o La Souris Deglinguee. Jak si je potkal?
Já je znal ještě dříve, než se stali kapelou. Ještě předtím, když hráli jen v okolí Meudon Basu a hráli starý rockabilly songy. To bylo před koncíkem v Gibusu, kde hráli se skins z Les Halles. To bylo někdy, když vydávali svojí 7".

Máš jejich první 7"?
Ne, nemám žádný sběratelský kousky, jelikož jsem si na začátku moc nahrávek nekupoval. To jsem začal, až když jsem měl obchod Chelsea a také sem zjistil, že nahrávky můžou stát hodně peněz, to jsem zjistil díky Ericu Saunierovi. Já osobně raději chodil na koncerty a užíval si srandu, než abych si kupoval nahrávky a stejnak jsem kapely vídal pravidelně spíše na koncertech. První co jsem si koupil bylo LP The Clash a první Jam a krom toho jsem mnoho nahrávek neměl. To je docela sranda, protože label pro Oi muziku se stal součástí RAC labelu. Předtím jsme poslouchali rocksteady, punk a teprve potom Cockney Rejects a Sham69, kteří hráli spíše pro skins, než pro ostatní lidi.

Zde byla i Oi! kompilace, co vydali Sounds ne?
Jo na těch kompilacích byli sice skins kapely, ale i mnoho skoro hippie kapel. Někdo také často mluvíval o Trojan skins. Co se týče mě, já do toho přišel v roce 1981. Od roku 1982 jsi slyšel jen "ty jsi skinhead, ale jaký?" Pro mě je skinhead prostě skinhead, i když poslouchá Trojan věci, Oi! a nebo něco jiného. Pak ti někdo občas řekne, že není skinhead, ale politickej ozbrojenec (z jakýchkoliv důvodů), který se obléká jako skinhead. Když jsme byli skins, jediné proti čemu jsme válčili tak to byli mods a společnost.

Proč proti mods?
Protože tady byla vždy jistá rivalita mezi skinheads a mods. Normální skinhead byl většinou ze střední nebo z pracující třídy a mods pocházeli z vyšší. Taky tu byli problémy kvůli ženám. S prvními mods to v Paříži začínalo asi takhle: "ty jsi mod, ty jsi skin, dej mi svůj kabát." Pak pár holek od mods začalo kecat s mladými skins a rennie naopak s mods. Začalo být těžké si dělat navzájem problémy. Taky to bylo tím, že když si starší, už nechceš mít tolik problémů. Jednou jsem šel takhle po ulici a potkal jsem dva pankáče, co šli se svojí mámou. Cítíš se trošku blbě když ti říká:"Oh, ale pane, pro ně je to jen móda". Když se otevřel London Styl, být skinhead už nebylo tolik in. Pro oblečení jsme jezdili do Londýna a vždy, když jsi viděl někoho jak má na sobě harrington nebo Fred Perry, tak si hnedka věděl, že je to někdo z hnutí. To bylo něco podobného, jako je dnes s rapem.

Jak jsi poprvé potkal borce z Les Halles (první skinheadský gang v Paříži)? Kolik Vás bylo?
Tak nebylo nás víc než patnáct a velmi málo jsme byli všichni spolu. Často jsme se scházeli v klubu Gibus nebo v Rose Bonbon. Pak jsme se taky vídali v Les Halles. To bylo místo, kde si potkal lidi ráno nebo večer. Taky jsme se vídali díky mods, hlavně na večírcích, co pořádali o víkendu. Brali jsme hodně amfetaminů a většinou se nám nechtělo trávit celý večer na jednom místě. Pak někteří lidé začli brát i tvrdší drogy. To už však nebyli skinheadi, jen feťáci, co jako skins vypadali. Po roce 1982 přestali Les Halles existovat. Chápu to, když si vídal lidi se kterými si pařil a on řiká "Moment, mám něco na práci..." a jediný co na tu práci má, je sehnat na další dávku. To nebyl jiný gang co by zničil Les Halles, ale byly to drogy. Když přestali fungovat místa jako Les Cascades a Fan, tak jsme přestali existovat.

Víš, jak se všichni dostali ke skins?
Popravdě nevím. Všichni jsme se znali z dob, když jsme byli punks. V roce 77 jsem měl červené číro, pak přišel Reading, Sham 69, viděl jsem první skins v Londýně a řekl jsem si, že to je to, čím chci být. Bylo to jak vypadali, jejich styl byl více agresivní a smrtelný a do toho fotbal, pivka, muzika a večírky.

A byli také skinheads více povratný živel než líní punks?
Tak když to začínalo a hráli kapely jako Metal Urbain a Stinky Toys, tak to tak nebylo. Ty jen říkali No Future a tak to i bylo. To bylo to, jak jsem viděl život já, hlavně pro lidi jako jsme my, po škole přijde nezaměstanost a život plný potyček. Lidé pro nás měli akorát jen špatná slova a a my se chovali podle toho. V textech co jsem psal a v myšlenkách to můžeš najít. Psal jsem "Já jsem obraz toho světa, co mně nabízíte". Špinavej, drzej, všude spínací špendlíky, abych odsrašil společnost a střední třídu. Takhle se dalo žít, nebyl si jen anonym, co jde s davem. Později jsem objevil, že exitují skinheads. Pro mě to bylo něco podobného, jako punks ale více silné a radikální. A hlavně zde bylo to násilí, protože když se koukneš na většinu věcí životě, tak co se nejvíce používá? No násilí...

Předtím si mluvil o rapu. Je zde pár podobností, které si zmínil, když si mluvil o násilí, jako o prostředku toho, jak se vyjádřit.
Kdyby mi bylo teďka 17, byl bych raper. Najdeš tam stejný radikalismus a násilí, když si poslechneš hardore rapery. V jejich textech je ten samý pocit, který jsem já dával do svých. Každý styl muziky, se kterým se lidé identifikují je určitě zajímavý.

Myslíš na to, když trénuješ prcky z fotbalového klubu Clamart?
Jo, vědí to perfektně. Já je neschovávám ani nijak neodkopávám, a na vše, co dokážou jsem sakra hrdý. Nyní lépe chápu, že násilí neřeší vše, ale je těžké nepoužít to u nějakých věcí. Tyhle prckové, co jsou teďka do rapu mně pomáhají přemýšlet o sobě, když jsem byl v jejich věku. Kdyby to byli fakt děti co jsou z Francie, mohli by si vybrat něco jiného. Rap je to co je vyjadřuje. V Les Halles byl jeden černoch, jeden arab a jeden žid. Všichni jsme byli skins a zbytek nás nezajímal.

Ty děti to ale nechápou. Jeden den mi jeden říká: "Ty nemůžeš být skinhead, protože nejsi hloupý." A druhý: "Měl by sis odendat ruku, když mluvíš s někým kdo tě nezná, aby to neviděl." (mám tam skinheadské tetování). A když si ty tohle čteš a soudíš mě, tak mě nepotřebuješ znát.

V roce 1977, když si potkal Sham 69 a jejich dav, tak ty měli celkem pravičáckou image ne?
V té době tomu tak uplně nebylo. Následovníci Sham přitvrdili v politice až v době, kdy se toto dělo celkově. Dobře, v jejich davu nebyli žádní černí skins, ale většina z davu poslouchala reggae. Pro mě to začlo v roce 1981, kdy byla silná levicová scéna. Mohl si být bílý, arab, nebo míšenec, ale my všichni byli skins. Je šílené vidět rozdíly v tom, čím byli skins na začátku a co se z nich stalo.

Když jsem se já dostal do politiky, nebyl jsem skinhead, co je nějakým politickým zaslepencem. Byl jsem obyčejnej občan, který strávil x povinných let v armádě, občan, který hledá místo, kde by žil s rodinou a nedostane ho, protože ostatní jsou na prvním místě. Matka mého syna otěhotněla, když jí bylo 17 a půl, já sloužil pro svoji zem v armádě 5 let a chtěl jsem zažádat o byt. Protože jsem nebyl v top listu těch, kteří potřebují domov, začal jsem hledat pomoc.V té době, jsem našel člověka, kdo říkal "Francouzi nejdříve". To mi přišlo přirozené a tak jsem to následoval, nebyl jsem proti cizincům, ale proti lidem co byli u moci. Dostal jsem možnost dělat vokály pro La Souris Deglinguee a oni nevymysleli nic lepšího, než abych zpíval We're all foreigners" (Všichni jsme cizinci). Byla to věc jak vyprudit pár lidí a ukázat, že je v pořádku být jiný a respetovat ostatní. Být v Les Halles znamenalo šanci začít myslet jinak než "Nemám rád černý, tak proto jsem skinhead". Tohle mě hodně štvalo.

Být skinhead pro mě znamenalo nebýt nikdy zahrnován do něčeho, co je společného s politikou a rasismem, ale bohužel, toto se skinheadům často stávalo. Média řekli, že takto to je a někteří skins to potvrdili. Je to jak když lidé, co chodí v obleku sdílejí nějaké myšlenky a ty bys řekl, že každý, kdo vypadá jak oni, má ty samé hodnoty a myšlenky. Nejvíce šokující a provokativní postoje ukazovali lidé, kteří ovládali média a proto udělali více zla než užitku. Všichni fašisti nejsou skinheads a všichni skinheads nejsou fašisti. Můj názor je takový, máme Anglii a všichni angličani jsou hrdí na to, odkud jsou, bez ohledu na to, jestli jsou černí. Když zde byli rasové nepokoje, černí a pákistánci řekli, že se naplno považují za angličany. To je obrovský rozdíl oproti francouzské mentalitě.

Myslíš si jako Tai-Luc (zpěvák La Souris Deglinguee), že být skinhead je hlavně anglická věc?
Jo, já jezdil do Londýna pokaždé, když jsem mohl. My byli skins ve Francii, protože jsme neměli peníze a čas na to, abychom jeli do Londýna. Všichni první francouzští skins bydleli alespoň jednou v Londýně na squatech.

Jak to, že většina Francouzů skončila v tom samém squatu?
Když si jel s pár kámoši do Londýna a otevřel jsi squat, tak si ho otevřel s Francouzi. Taky Francouzi, co tam byli, tak nebyli všechno Pařížané, ale i mnoho lidí z Aix a Provence, z Marseilles tam bylo pár pankáčů. V té chvíli nebyla nějaká rivalita mezi punks a skins, to přišlo až později. Nepřátelé byli mods, ne cizinci nebo někdo jiný.

Jak jste vycházeli s Anglány?
Tak pro Angličany francouzští skins neexistovali. Nechápali jak můžeš být skinhead z Francie a podporovat anglický klub. Mysleli si, že jsme cvoci. Další problém byl, že pár lidí chodilo na koncerty ve stylu jako kdyby chodili do kina na film, takže proti francouzský pocity se stupňovali. Někdy jsem se cítili i trošku zahanbeni, když jsme viděli, jak se francouzští turisté chovají v Londýně.To se mi stalo v metru jednou, to jsem jel zrovna z jednim skinem, co je nyní slavný reggae zpěvák. Nosili jsme věci, co nosili skins v té době, takže Sta Press, Perry, Sherman, džínsku s beránkem a nebo donkey, bomber v té době neexistoval. Turisté nepoznali, že jsme z Francie. Slyšeli jsme na sebe pár narážek od nich, hloupé vtipy, protože si mysleli, že jim nerozumíme a pak jim ve francouzštině říkáme:"Vy kreténi..." a oni"Jé, vy jste Francouzi, jako my." A my na to:"Ne my s vámi nemáme nic společného." Pak jsme si taky užívali srandu v létě, když přijížděli turisti. Měli jsme ve way of life hodně společného s angličany, ale když nás bylo v Londýně 10 Francouzů, tak jsme stáli při sobě a nešli jsme proti našim. V té době jsem také poznal The Business, díky Eriku Saunierovi, který zde bydlel déle.

Musel si se zajímat o anglickou kultůru. Bylo trošku divné, když si byl skinhead a neměl si rád fotbal. Bylo to jako být interesován pouze v RAC scéně, to nebylo o skinheads, to bylo o tom být národně sociálně militant, tupec. To samý s tim být redskin, protože tam byla politika nad tím být skinhead. Já když jsem se zajímal o politiku, takjsem to nedělal jako skinhead. Mylím, že politika je pro většinu skins škodlivá.

To se stalo s Front National, která se velmi brzy chtěla oddělit od skinheads.
Jo, se skinheads je velmi těžké nějak vyjít a hnutí se neshodovalo s politickými ambicemi NF v té době. Ale hodně mladých lidí co vypadali jako skinheads a nebo jimi byli, tak se pro ně stali v první části vojáky. Když vzrostla RAC scéna a hnutí se stalo hodně extrémní, řekl jsem si, že když jsem byl jeden z prvních, tak že bych měl asi odejít. Nechtěl jsem měnit to, jak vypadám, jen kvůli tomu, že mě někteří lidé spojují s myšlenkami, které nemám. Vždycky jsem si myslel, že být skinhead neni o tom být fašista nebo antifašista. To jsou hovadiny. Krám London Styl byl dobrý v tom, že si nemusel jezdit do Londýna nakupovat, ale blbý v tom, že se hnutí otevřelo díky němu spoustě lidem. Stalo se to módou. Věřím v to, že by člověk měl žít pro sebe a že je něco špatně, když začně žít pro ostatní.

No podle mě tu byly dva pohledy, jak se na to dívat, a to buď být jiný, než normální lidé a nebo se snažit vypadat jako ostatní.
Jo, nestal ses skinheadem, aby si vypadal jinak než ostatní. Na začátku to bylo jednoduché, bylo nás málo a tak jsme měli mnoho společného. Byl jsi skinhead, protože jsi chtěl žít jinak, než po tobě chtěla společnost, protože jsi byl proti systému a protože jsi odmítal hodnoty, které chtěli, aby si je uznával. Nyní je skinheadské hnutí tak různorodé, že si nejsem jistý, zda mám tolik společného s lidmi, co vypadají jako skins. A když vidíš, jak média utváří obraz hnutí, tak není moc lichotivé, říkat si skinhead.

Ale tak nikdy nebylo cílem, aby skinheads měli dobrou image. Jen se podívej na to co si říkal o borcích z Les Halles.
Aby si patřil k Les Halles, nemusel si být ten nejsilnější, stačilo aby si byl hrdý na to co jsi. Byl jsi připravený bránit svoje barvy. Lidi byli spojeni přes crew, ale jinak byli hrdí sami na sebe. Dneska bývají v crew dva až tři vůdčí typy a zbytek je následuje, ale když mají lidé stát sami za sebou, tak nejsou schopni. Nenávidím typy, kteří mlčí když jsou sami, ale prudí když jich je šest. Když z Les Halles někdo takto jednal, tak dostal. Pak se image skinheads změnila. "Byli silní, když byli ve skupině." Farid z Les Halles, který nebyl moc velký vždycky říkal:"Chlap, co zaslouží respekt, není ten nejsilnější, ale ten kdo se nebojí jednat a zbytečně nekecá." Taky jsem viděl borce, jak řiká: "Ty mi jdeš sebrat harringtona, protože seš dvakrát tak velký jak já, ale já ti ho nedám, budu se bránit." Mám větší respekt k někomu, kdo říká toto, než před někým kdo čtyři hodiny denně posiluje. Takové lidi nikdy nezměníš.

Musí být skinhead troublemaker?
Být skinhead neznámená samozřejmě být troublemaker, to můžeš být i chuligán, ale můžeš být i obojí, jak skinhead, tak chuligán. Skinheads mají image troublemakerů, pivařů a říká se, že mají mozku tolik, kolik vlasů. Někteří jsou takoví, ale někteří používají svůj mozek. Teďka si můžeš vybrat, kdo do jaké kategorie patří.

Nyní je třeba pár skins, kteří jezdí na techno a mě se to zdá i logické. Pokud jsi v hnutí, kde je důležitá rivalita a síla, tak občas musí být i sranda. Když si skinhead, tak prostě vytváříš problémy a dostáváš se do nich a jednoho dne tě to přestane bavit. Mezi lidmi je příliš mnoho rivality. Někteří říkají, že im musíš něco dokázat, ale hlavně bys to měl dokázat sobě v určitých situacích. Já mám stále přátele, co znám třeba dvacetlet a ostatní říkají, že jsme se změnili a je to fakt, ale my ty změny respektujeme. Někdo říká, že už nejsme jako ostatní a je to fakt, já už nejsem jak oni a nepatřím do scény. To není uplně špatná věc, protože já ani nechci být stejný, jako jsem byl před dvaceti lety. V té době jsem si to moc užíval, rval jsem se (jako třeba na Business, když hráli v La Peniche v Paříži). A co jsem s toho měl? Akorát o tom mluvilo pár lidí. Je tu pár lidí co chodí ven a které rád vidím, ale o ostatní se moc nezajímám.

Poďme zpátky k Angličanům, v Paříži byl koncert Jam, kde bylo hodně Angličanů. To samý když hráli Madness.
Já na tom koncertě nebyl, když hráli Jam, ale bylo tam pár mých známých, a dva lidi tam dostali od mods. Nejen všichni francouzští mods, chtěli jít na nás, ale Angláni taky, ale my nebyli tak lehký cíl. Byla tam celá banda hard mods, se kterými bylo pár bitek. Byl jsem rád, že jsem tam nešel, akorát bych se zlepšil v běhání.

To bylo něco podobného jako z jejich fotbalovými kluby: když angláni měli něco rádi, neměli žádné hranicce, prostě to byl jejich život. Madness a Jam měli své crew, které je následovali kamkoliv. Něco jako anglický fotbalový fans, kteří všude následují svůj tým. Jedině Angláni jsou takoví. Když tam bylo třeba 200 Francouzů, tak Anglánů bylo 2000. Anglické kapely měli vždycky lidi co jezdili s nimi.

A byly pokaždé problémy?
Bylo to tím, že když byli Angláni ve Francii, tak se cítili být něčím víc, a i když jich bylo hodně, tak jsme byli schopni s nimi jít do bitky. Pokud jde o Francii - Anglii, tak nemohu říct, že bychom na tom byli nějak dobře, brácha dostal jednou sekerou, jeden starý známý z La Souris Deglinguee byl zraněn břitvou. Pár Anglánů taky bylo slušně zraněno. Bylo to něco jako když hrál ve Francii West Ham, pokud se věci pokazily, pokaždý si se dostal do problémů.

Když se hrál zápas Francie - Anglie, čekal jsi na Anglány u Gare du Nord?
Ne, já mluvil s pár kámoši z Anglie po telefonu a věděl jsem, že jich dorazí velmi mnoho a navíc, oni byli nejlepší, vždycky a chuligánství v Paříži teprve začínalo. To bylo snad poprvé, kdy byl smír mezi všemi crew. Všichni jsme stáli při sobě, kluci z Les Halles, Tolbiac nebo Bonsergentu a společný nepřítel byli Angličané a my je museli vykopat z našeho území. Protože jsme neměli zkušenosti, tak jsme udělali tu chybu, že jsme se potkali u Porte de St. Cloud, když už tam byli Angláni. Rozhodli jsme se potkat dvě hodiny před začátkem utkání, ale Angláni tam už čekali od rána. Měli spoustu času, aby vytvořili z malých skupinek co přijeli jednu velkou. V tom čase jsem pracoval ve Voek Structure, což bylo jediné místo, kde si mohl sehnat kovové tyče a tak sem jich dal pár do kufru svého auta, aby byli borci od nás ve výhodě. Když jsme přijeli, zaparkovali jsme auta o kousek dál a čekali jsme, to bylo později v TV. Jediný problém byl, že všechny ty rozdílné crew se zde měli potkat, ale nepotkali, jen kvůli tomu, že Aangláni byli už na místě a každý měl problémy sám ze sebou. Já skončil před Terminusem (ten bar stále funguje) a odrážel jsem Anglány, ty udělali půlkruh a snažili se nás dostat, a my chtěli ustoupit, ale bylo nás jen šest. Naběhli na nás najednou, první z nich dostal zle, druhý trošku a třetí mě chytil, já zahodil tyč a zdrhnul jsem. Hledal jsem místo, kde se schovat a nakonec jsem zalezl pod automat na pinball, ale majitel baru mi přátelsky řekl, že mám vypadnout před tím, než mu rozjebou celý bar kvůli mě. Přišel a říkal mi to a měl u sebe psy, tak sem si musel vybrat mezi psy a Anglány. Zvolil jsem psy.

Potom jsme se dostali na stadion. V té době se na vstupu nešacovalo jako dnes a tak jsem měl sebou pár věcí, kdyby k něčemu došlo. Angláni už byli na stadionu (na horní tribuně Boulogne) a tak jsme je museli odtamtud vykopat a jít do dalších střetů. Potom většina Anglánů skončila na spodní tribuně. Policajti na to koukali a měli z toho celkem srandu, říkali: "Pokud oni půjdou nahoru, půjdeme s Vámi proti nim, ale jestli vy pujdete dolů, tak to už je Váš problém." Dole jich bylo asi tak pět set plus pár Francouzů, několik skínů a pár chuligánů se rozhodlo jít dolů a dostalo pěkně na začátku schodů. Brácha, kterej byl v té bandě co šla, dostal zásah hasičskou sekyrou (po tomto zápase byli v Parku Princů zavedeny bezpečnostní opatření, protože dříve tu problémy nebyly). No každopádně, zápas jsem neviděl, slyšel jsem akorát hymnu a hned potom jsem jel do nemocnice, kde na nás čekalo pár Anglánů. Byli v tý samý situaci jako my, někteří z nich byli zraněni, ale jejich kámoši je doprovodili, takže bitky pokračovaly i na pohotovosti. Celkem šílenost, až do doby, než zásahla policie.

Po týhle legraci jsem se vrátil do Parku Princů, kde se vše zatim uklidnilo a my šli s pár přáteli ku Gare du Nord. Potkali jsme tam bandu pěti Anglánů, se kterými byla nějaká strkanice, ale pak se na nás rozběhli Angláni z dvou hospod v okolí.

Tohle byl pamětný den, byly toho plné televize po celém světě (někde dokonce s muzikou z Mechanického pomeranče v pozadí), takže jsme mohli vidět, jak pracují média. Musíme uznat, že jít dolů na bitku s Anglány i když jsme věděli, že jich je daleko víc bylo odvážné a bezmyšlenkovité.

Jak si se dostal k práci pro PSG?
Důvodem přijetí práce bylo, že jsem neakceptoval fakt bezmyšlenkovitého násilí. Bitky s ostatními chuligány a s lidmi jako jsi ty a stojej na druhé straně, to beru, ale útočit na tátu ze synem, který stojej na Boulogne omylem, to je něco jiného. A ty to případy jsem viděl a nemohl jsem je vystát. Můj syn chodí do Parku Princů koukat na fotbal, nic víc, nic míň a nechci, aby ho tam někdo zmastil. Když jsem začínal dělat tuto práci, říkal jsem si jako dítě: "Je to klub co podporuji, tak se poznám s hráči." Pak jsem poznal, že hráči jsou stejný lidé jako my, a že někteří si zaslouží, aby dostali facku, další, že nemyslí a manažery, že zajímá jen to, jak vydělat peníze. Nezajímají se o obyčejné fanoušky. Prodávají tu show a je pro ně problém, když někdo neskáče, tak jak oni pískají. Byl zde jednou střet mezi mnou a jimy, když jsem odmítl dělat práci za policajty. Když jsem viděl, jak se věci mají, tak nelituju toho, že jsem odešel. Pro mě to byla jen ztráta času.

Manažeři se nijak nepoučili z této zkušenosti?
Ti se nikdy nezmění. Jednou jsem napsal text s názvem "Každý by měl zůstat na svém místě." Role fanoušků neni vydělávat peníze pro klub, fanda by měl stát na tribuně a být hrdý a podporovat barvy svého klubu. Hráč na hřišti a manažer by neměl prodat svojí duši za peníze. Micky mi říkal: "Když cestuješ na venkovní zápas s West Hamem, tak bez ohledu na to, jaký je výsledek, hráči jdou k tobě a poděkují."

Byl West Ham první tým, na kterém si byl v Londýně?
Ne, tak i když to boří mýty, když jsme byli v Londýně, tak jsme chodili na Tottenham. Pak i na West Ham, ale spíš jen kvůli Rejects a Business.

Když už jsme u toho, jak se fotbal změnil, dostáváme se do situace, že manažeři se starají už jen a jen o prachy a hráčům už nezáleží vůbec na lidech, co na ně chodí. Hráč jako Le Guen nikdy nepochopí, proč lidé tolik šílí na tribunách, ale to nepochopí ani ten, kdo nikdy nefandil. Angláni respektují fanoušky a to samé i Francouzi, co hrají v Anglii.

Ne Anelka...
Anelka nerespektuje nikoho, ani nevim jestli má respekt sám k sobě.

Jak si skončil potom, co si přestal dělat ochranku se Sergiem a ostatními?
Potkal jsem Geralda z Rock a l´usine v nějakém squatu, kam jsme chodili v časech Les Halles, i když někteří z nás už na tom byli uplně jinak.

V té době mnoho lidí říkalo: "Fabian je skinhead, je to pravičák a dělá ochranku levičáckým kapelám."
To se stalo, když jsem dělal ochranku pro Beruier Noir. Byl festival v Lisieux, kde lidé mluvili o věci. Že tam dělám vyhazovače. Ale každý souhlasil, že nebyl žádný problém, když jsem tam pracoval, všichni věděli, že jsem tam dělal, ale každý se před přáteli tvářil strašně překvapeně. Jejich zpěvák chodíval nakupovat do Chelsea. Dělal jsem ochranku, ne nějakýho militantního politika. Dělal jsem pro rap kapely a to bylo daleko těžší. Bylo tam mnoho různých typů lidí, co dělali jako ochranka a to odrazovalo lidi, aby měli nějaké postoje. Pokaždé když jsem měl nějaké potíže, tak to bylo ze skins, když byly noci pro technaře. Musel jsem jim říct, že si nemůžou dělat co chtějí, protože tam pracuji já a není to jejich domácí půda.

Na koncertě Beruier Noir v Cherbourgu ke mně přišel jeden borec a říká: "Je tady nějakej borec a má francouzskou vlajku na své bundě, měl by si ho vyhodit." Já mám jednu vytetovanou a co s tím mám dělat? Neukazoval jsem jí, ani jsem nijak neprovokoval. Ale když od někoho někdy dostanete, tak vás to poznamená a myslíte si pak totéž o všech. Říkal jsem jednomu svýmu arabskýmu kámošovi, aby se třeba na mě a nebo na Sergia koukal jinak, než na lidi co ho chtějí zbít. Mám doma tři kultovní filmy, první je Kult hákového kříže, protože perfektně ukazuje a dává dohromady to, o čem to hnutí je. Lidé jsou nekompromisní a tvrdí, někteří chtějí být takoví, ale nejsou schopni to ustát a nesedí jim image co mají. Na tom můžeš vidět rozdíl mezi tim co říkají a co dělají. Kromě toho, že jsem nebyl ve vězení, je můj příběh hodně podobný. Druhý filmem jsou Statečná srdce. Pár mých kámošů mě kdysi zradili pro peníze a řekli managmentu PSG, že jsem na straně fanoušků. To byla pravda, nebylo to, že jsem byl dobře placen a chtěl jsem to dělat podle sebe. Nemohl jsem prostě ustát to, co chtěli udělat fanouškům a tribuně Boulogne. Nevadilo mě pracovat pro PSG i když jsem nesouhlasil se vším co dělali, ale nemohl jsem dále pokračovat v práci, když po mně chtěli, abych žaloval na lidi za to, že měli zájem o svůj klub. Poslední film, co zmínim, je Zeď, jednak protože jsem tam dělal kompars a hlavně kvůli kontextu o koncertech a drogách. Pokud jsi do toho spadl a ohrožoval jsi životy lidí, co si měl rád, tak si skončil.

Preklad Peddy, Backstreet Battalion
(Zdroj "Une vie pour rien?" n°5, nov. 2001)